👩🦳 Říkají mi ....to je vlastně jedno
Nikdy jsem nebyla vyloženě hubená, ale měla jsem akorát postavu. Hrála jsem volejbal, tenis, squash, stolní tenis, jezdila denně na kole 50 km i víc, sjížděla řeky, jezdila na motorce, v zimě jsem každý den lyžovala (bydlela jsem v horách)… dokonce jsem i létala a mám za sebou pár seskoků s padákem. Prostě aktivní ženská, co se kdysi nebála ničeho.
Moje tělo má s hormony vlastní pravidla. Menstruace, těhotenství, kojení – všechno mě posílalo váhově nahoru. Zatímco kamarádky kojením hubly, já přibírala. Ale díky pohybu jsem to vždycky zvládla. Měla jsem pas jak vosa, zadek a prsa větší, ale žádná hrůza. Modelka ne, ale otočil se za mnou každý chlap, na kterého bych si ukázala, mohla jsem mít. Říkali mi sexbomba, že mám "mrduchtivé oči" a já byla na to pyšná. 😄
Katastrofa přišla po čtyřicítce. Nejdřív rozvod, s tím neskutečné stresy, pak nové manželství, třetí dítě ve 39 letech. Hormony se zbláznily, stresy se kupily, manžel mě ignoroval, soudy s bývalým, nespavé dítě… a váha letěla nahoru. Při výšce 173 cm jsem měla 98 kg. Řekla jsem si DOST!
Zkusila jsem jednu dietu – pytlíky, nadšení, 85 kg. Ale gynekolog mi řekl, že to není poznat. Manžel se mě přestal dotýkat. Pro manžela zbytečně vyhozené peníze, na udržovací fází mi peníze už odmítl dát - nemohla jsem dál pokračovat. Jojo efekt a 108 kg.
Podpořila mě mamka a za čas mi na další dietu dala peníze. Zkusila jsem to tedy znovu. Ale už to nešlo, ikdyž jsem vyměnila a vyzkoušela jiné značky - přišla nevolnost jen při nádechu. Kamarádka mi doporučila bandáž žaludku. Prošla jsem vyšetřeními – a zjistila, že jsem prý podvyživená! 😄 Bandáž pomohla, dostala jsem se na 85 kg. Byla jsem nadšená a doufala, že mě manžel vezme na milost a budeme zase šťastní! (vždyť jsem měla váhu jako při našem seznámení) - MARNĚ!!!! Přesto jsem chtěla pokračovatv- jenže mé tělo se rozhodlo, že v sobě prostě NIC cizího mít nebude! Bandáž musela pryč! Doktor mi slíbil zdarma! plastiku břicha, když to zvládnu sama a dostanu se pod 80. Motivace obrovská! Jenže doktor zemřel :-( . A já přišla o hlavní motivaci. K tomu manžel věčně pryč, dítě pořád bez potřeby spánku, ze mě už byla chodící "mrtvola"... Výsledek? 118 kg.
Pak přišla menopauza. Hormony opět řádily. Vyzkoušela jsem snad všechno: low carb, ketodietu (opravdová jídla, žádné pytlíky), kalorické tabulky, veganství, mléčnou dietu, půsty při úplňku… Vždycky jsem zhubla, ale pak to nabrala zpět. Ale kdyby jen to, co jsem shodila. Vždy se mi to vrátilo s bonusem navíc. Začalo mě čím dál častěji hrozně bolet břicho, pořád mi bylo na zvracení. Přestala jsem kouřit, časem jsem přestala i vapovat, 14 let bez sexu, pohlazení, bez vlídného slova, stresy… Vše co jsem popsala znamenalo pro mé tělo - ukládej si vše! Bude hůř! Tělo bylo totálně zmatené. Verdikt lékaře po všemožných vyšetřeních? Vše v pořádku. Takže - MENOPAUZA. A opět jsem se dozvěděla, že jsem podvyživená – jím málo, hluboko pod bazálním metabolismem. Dr mi řekl - "čekejte, až přechod skončí, když odmítáte léky". A proč léky odmítám? Opět to jsou hormony, opět by šla moje váha ještě výš....Došlo mi, že na život bez sexu se dá zvyknout, ale je to ten nejdůležitější pohyb, bez kterého vás přestane bavit cokoliv dalšího.
Najednou mě přestala váha zajímat. Přestal mě zajímat svět okolo - nechtěla jsem mezi lidi, žádné procházky mě nebavily, vlastně mě nic nebavilo, nezajímalo. Pro nikoho jsem nebyla důležitá, nikdo mě nepotřeboval, nikoho jsem nezajímala, pokud něco nepotřeboval on(a). Střídaly se u mě nálady jak na běžícím páse - z lítostivé, ubrečené, přes smích až po vzteklou náladu, kdy jsem sama v sobě cítila tlak jako v papiňáku a NUTNĚ jsem potřebovala vybuchnout, ale to jsem nemohla. Sotva jsem se nadechla, hned mě kdokoliv srazil zpět na zem, obrazně řečeno. Nikoho nezajímaly mé stavy, nikdo se nestaral a nezeptal, jak se cítím, každý mi jen vyčítal to, co jsem já nedokázala ovlivnit....Pořád jen - "nestěžuj si..... podívej se jak vypadáš.......nezapomeň se urazit........nekřič........zvedni ten zadek a běž se sebou něco dělat..........už zase jíš?........pořád jen výmluvy.......už zase brečíš?....." atd.
Zaplatila jsem si online trenéra (na kterého mi opět přispěl jediný člověk, kterému na mě DOOPRAVDY záleží - moje mamka - a jako jediná mi dala dárek k mým 55. narozeninám), který pro mě vytvořil vše potřebné - od jídelníčku, po rozpis cvičení a každý týden jsem podávala hlášení. Takže jsem byla pod dozorem a věřila, že to konečně dokážu! Měsíc jsem doma odolávala řečem typu: "už zase jíš?....nikdy neshodíš, když budeš pořád tak žrát......ještěže jsem tohle neplatil......já jsem taky shodil a nikoho jsem k tomu nepotřeboval.....tolik masa?jogurt by stačil, ne?........chceš posilovat? Tak pojď uklidit sklep a garáž.....".atd. Za ten měsíc jsem shodila 4kg, ztratila 6cm přes břicho, pravidelně 3x týdně cvičila a byla jsem na sebe fakt pyšná! Na další měsíc jsem neměla už peníze a s trenérem jsem se dohodla, že to do příští výplaty budu dodržovat sama bez něj, bez kontroly, že si dáme pauzu. Vydržela jsem to týden :-( A víte co váha? Samozřejmě šla opět nahoru a já se styděla trenérovi opět napsat.....
ALE!!!! Právě můj poslední pohled na váhu 134 kg!!! mě donutil hluboce se zamyslet, jak jsem žila, jak žiju teď a co s mým životem dál....
💥 Takže!
Je mi 55 let. Udělala jsem si přehled mého života:
19 let jsem žila s rodiči – přizpůsobování se rodičům - znáte to? "dokud bydlíš pod mou střechou....." a můj otec byl opravdu velmi stará škola....
17 let v prvním manželství – obětování se dětem - což vidím i zpětně jako v pořádku....., ale víte co? Až teď vidím, jaké jsem udělala chyby, jak se vám za to jednou děti odvděčí....Ale sexu bylo pořád hodně, takže pohyb a hormony v rovnováze. Držela jsem se na krásných 78kg.
18 let v druhém manželství – přizpůsobování se synovi (opět v pořádku), mého muže zajímám jen jako au-pair pro našeho syna. Jinak nic - proto rozbouřené hormony a přechod, který trvá už 10 let a zdaleka nekončí. Teda pokud to není velké finále?
Vlastně mi došlo, že jsem se celý život někomu přizpůsobovala, nežila svůj život, ale život podle někoho....Jako matka si myslím, že to bylo v pořádku. Ale já se přizpůsobovala i jiným, kteří si mě stejně nevážili a s tím je teď konec! Nedívala jsem se na sebe, na své potřeby a touhy.....
💡 Proč věřím, že to tentokrát zvládnu?
Chci žít podle sebe! Předpokládám, že mě čeká ještě 20 let života – a chci je prožít šťastně, bez přizpůsobování někomu. Chci dělat to, co baví MĚ!
Chci žít bez stresů! Stresy = přibírání. To nechci! Budu se obklopovat jen lidmi, kterým na mě záleží
Chci zhubnout kvůli sobě! Abych se mohla hýbat, sportovat, mít chuť do života. Chci stačit vnoučatům. Chci ještě něco zažít a to doma, na sedačce, nepůjde.
Chci být zdravá! Co si budeme povídat? Tlustému člověku jednou to zdraví a tělo "nakope prdel"